Minulý týden dva členové dnes již legendárního klubu Carpe
Diem navštívili mezistátní utkání České Republiky se Srbsem ve futsalu v hale
Vodova v Brně. Podívání to bylo vskutku zajímané, diváci se dokonce
dočkali nebývalého překvapení.
Pondělní odpoledne 18.února bylo vůbec celkově zasvěceno
futsalu. Nejprve jsme s Tomášem jeli do Bílovic domluvit halový turnaj,
který se kvapem blíží, abychom svoji bílovickou pouť zakončili v nádržní restauraci.
Pěkně vyhlížející hospoda zvenčí svoji auru ztratila hned po vstupu do ní. Tři
podlouhlé stoly na deseti metrech čtverečních, všude kouř z cigaret, že jsem
asi na 10 vteřin Tomáše ztratil z dohledu i když stál metr vedle mě. Celou
atmosféru dokreslovala černá kočka na zápraží a dva irští vlkodavy uvázaní na
řetězu před hospodou. Půlhodinové čekání na vlak jsme i přesto strávili u
sklenky zlatého moku v tomto pajzlíku.
Po příjezdu do Brna jsme se rozhodli, že pojedeme i přes
časovou rezervu vstříc hale Vodova, kde se toho dne konalo mezistátní přátelské
utkání mezi celky České Republiky a Srbska. Bylo asi hodinu před utkáním a můj
věrný přítel hlad mi poručil, abych ho polechtal některou z delikates.
Bohužel zůstalo skutečně jen u toho polechtání.. V Králově Poli jsme
zapadli do jedné z pěkných voňavých restaurací, abychom si zpravili chuť
po nepěkném dusivém traumatu z Bílovic. Krásný interiér, výběr piv, výběr jídla.
Co víc si našinec může přát. Při sklenici piva jsme vybrali jídlo. Tomáš se držel
více při zdi, když si k vývaru poručil tlačenku s cibulí, bez octa.
Já, zahleděný do jídelníčku, s očima jako ten ňouma z reklamy na
T-Mobile, jsem svolil k česnečce a špenátovým lasagním. Polévky byly
grandiózní, shodli jsme se. Po přinesení druhého chodu však přišel klinický šok.
Lasagně byli na talíři jak letiště Václava Havla naskládány do komínku o
rozměrech 6 x 6 centimetrů. Zkuste si to představit. I můj kocour Šimon by s porcí
neměl větších problémů během 5ti minut. Co Vám budu povídat, lasagně jsem snědl
dvěma sousty a vyplázl za ně 130 korun. To ovšem ještě nebylo vše, hřeb večera
měl na svědomí Tomáš. Ocet, který většinou zahladí chuťové a pachové stopy po tom
veškeré špatném si (jak bylo napsáno) Tomáš nedal a tak se mohl oddávat chuti
samotné tlačenky s cibulí. První pláteček tlačenky do sebe Tomáš nasunul
se sebezapřením, protože ho jaksi odrazovala nevůně uzeniny. Jak bylo patrné,
stále mu to vrtalo hlavou, jestli se mu to zdá, nebo ne a tak dal k očichání
kousek i mě. Já mu musel bohužel potvrdit, že tlačenka buď není čerstvá, nebo
do ní uzenář namíchal romadúr. Tomášovi orgány uvnitř těla v tu chvíli
sevřely neviditelné ruce a pumpovali mu chvíli žaludek, chvíli srdce..
Samozřejmě, že Tomáš svoji porci nedojedl a vrátil. Nebývá to zvykem, ale
personál se zachoval profesionálně a Tomášovi se neustále až do jeho odchodu
omlouval, čímž bylo zřejmé, že svoje pochybení uznal. Tlačenku samozřejmě Tomáš
neplatil.
Napadá mě otázka, co vlastně bylo lepší? Zahulená hospoda s pivkem,
černou kočkou a televizí s nánosem centimetrového prachu, nebo nóbl
restaurace s jídlem, kde se Vám zkřiví orgány hrůzou a zamotají střeva
ještě o něco více, než ve skutečnosti jsou. Nabíledni je tedy rčení, že „méně
je někdy více“, bílovická paluša mě přesvědčila o umění svého řemesla bohužel
lépe.
Následoval přesun do haly na Vodove ulici. Vybrali jsme si
pěkné místo v hledišti a koukali na futsal. Vše nám zpříjemňovali
roztleskávačky skákajíc metr od nás. Někdy to však bylo na škodu, nic jsme
neviděli a někdy to bylo zase lepší, nic nevidět. V první půli jsme – Česká
republika – hráli pěkný futsal. Mono šancí na obou stranách, kdy držení míče
bylo jasně na naší straně. Jen brankové vyjádření chybělo. Hned v úvodu střetnutí
se trefilo Srbsko a tak jsme celý první poločas byli v pozici dotahovací.
Bylo ke shlédnutí plno pěkných signálů, které nejsou až zase tak obtížné, jak
se většinou lidé domnívají. Tým makal, ovšem do poločasu zůstalo skóre
nezměněno, v náš neprospěch 0:1. 
V tuto chvíli mi zazvonil mobil s neznámým číslem.
Telefon přijímám a jaké bylo moje překvapení, když se mi na druhém konci ozval
trenér reprezentace, jestli bychom mohli týmu vypomoci do druhé půle. Tomáš i
já jsme s malou nevolí souhlasili. Nevole pramenila z rozsezení na
sedačkách a z upuštění od sledování roztleskávaček. Přesto jsme však
nazuli střílky, navlékli dres a byli připraveni hájit svoji vlast. V druhém
poločase jsme po nešťastném gólu prohrávali už 0:2, přesto jsme si neustále
udržovali územní převahu a výsledkem tomu bylo mnoho nastřelených tyček. Tuším,
že čtyři. Týmu se podařilo výsledek zkorigovat až pět minut před koncem, kdy
akci pěkně rozehrál Tomáš a Michal Seidler snížil na konečných 1:2. Nakone jsme tedy prohráli, ale musím říct,
že s Tomášem jsme si dosytnosti zahráli a nabyli zkušenosti do
dalších zápasů, teď už jen za Carpe Diem. Hrát v repre je fuška, což už
můžeme oba potvrdit a bez okolků se pod toto trvzení podepsat
ČR vs. Srbsko 1:2